Obrana pana děkana P. Tomáše Prnky (1926 - 2013). Odesláno do Sborníku muzea Blanenska.

                  Text a foto: Marek P. Šenkyřík - Svámí Gyaneshwarpuri

Život pana děkana Tomáše Prnky lze rozdělit na dvě fáze. V té první ho vidíme jako prominentního kněze komunistického režimu, který neváhal vstoupit do rozkolnického prorežimního hnutí některých katolických duchovních "Pacem in terris" a jako takový byl veden i jako spolupracovník StB. V archivu fary ve Křtinách jsem objevil v roce 2009 dokument z něhož vyšla najevo tato pravda o minulosti P. Tomáše Prnky, který byl za komunistického režimu ve funkci dokonce tajemníka "Pacem in terris" ČSR v Jihomoravském kraji. Doslechl jsem se, že se s ním údajně za minulého režimu počítalo na post brněnského biskupa. Každopádně byl velmi ambiciózní. Říkal mi na toto téma, že nejdříve bylo pro něj nutné si vytvořit pozici ve společnosti, aby se mohl plně věnovat tomu co ho zajímalo a co měl rád ve Křtinách.

Byl tedy bohužel za socialismu agent Státní bezpečnosti, čímž jeho image utrpělo u části veřejnosti. Já jsem však poznal, že tato spolupráce na něm ani na jeho bližních nezanechal žádné viditelné ani vnitřní stopy či následky. Za své někdejší kolaborování se státním komunistickým režimem, dostával peníze na svou opravdu velkorysou rekonstrukci křtinského chrámu doslova od půdy až po podzemí, což byla nejrozsáhlejší rekonstrukce kostela v celé jeho historii, takže realizace této organizačně jistě mimořádně náročné akce je polehčující okolnost pro jeho někdejší slabost. To ho ovšem vůbec neomlouvá, ale ani nezatracuje, jak bohužel činí někteří jeho spolubratři z řad polistopadových kněží z jejich vlastního přesvědčení o své vlastní neomylnosti a nezhřešitelnosti. Pan děkan, pokud se to ví nikomu neublížil. Jednou, bylo to v roce 1991, se mi svěřil, že i za ním StB chodila. Několik dnů na to vyšly Cibulkovy seznamy, v nichž je uveden jako spolupracovník, krycí jméno Adámek. Svědomí mu však nic nevyčítalo, prostě byla taková doba. Ve křtinském archivu se dochovaly dopisy páteru Prnkovi od tehdejších stranických špiček, které P. Prnka vůbec přede mnou neukrýval. Byl vyrovnaný a smířený se svou minulostí a nestyděl se za ni. Pan děkan tedy v době, kdy mnozí kněží katolické církve trpěli všemožným útiskem, papalášoval v duchu marxismu - leninismu, jako Leninův moderní kněz. Ale to se mu ale nakonec vymstilo. Za demokracie nebyl vítaný na brněnském biskupství a brněnský biskup se s ním nepřišel ani rozloučit, ani mu poděkovat při příležitosti ukončení jeho duchovní mise ve Křtinách, což páter Prnka opravdu těžce vnitřně nesl, když musel pro svůj pokročilý věk odejít z fary jen do suterénního bytu - jakési poustevny - za dvorkem křtinské fary, což bylo prozíravé rozhodnutí, které ve stáří pro své zpytování opravdu potřeboval. Po sametové revoluci už vidíme pana děkana jako příkladného kněze u Panny Marie Křtinské, kterou ze srdce uctíval a miloval. Mohu potvrdit, že u Ní prodělal opravdu velký duchovní vývoj a snad měl i nějaké mystické zkušenosti, například se mi jednou svěřil, že měl pravděpodobně zjevení anděla Světla. Oči mu přitom zajiskřily. Hluboce na něho působily Křtiny svým duchovním rozměrem zejména za poutí, kdy bylo jeho srdce velice blízko Bohu. Bůh se ho zmocňoval a unášel jeho duši do nekonečna. Tehdy se se svatým Petrem modlil: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." (Lukáš 5, 8) Měl obavy, jaké to bude jednou v nebi, neboť říkal, že "komu bylo mnoho svěřeno, od toho bude mnoho žádáno." Pan děkan měl tedy i nějaké mystické zkušenosti a vědomosti, o čemž se mi svěřoval a já jsem již toto své svědectví zaznamenal ve své knize pro objektivní historii. Tak jsem s jistotou poznal, že pan děkan prodělal ve Křtinách po Sametové revoluci opravdu velký duchovní rozvoj a prošel veliký kus duchovní Cesty, přičemž se stal pro mnohé zářivým příkladem obětavé služby Bohu i veřejnosti. Byl výborný vypravěč a výborně se orientoval v historii kostela. Své hlavní zamýšlené dílo o historii křtinského chrámu Panny Marie však nikdy nesepsal a nepublikoval, navzdory tomu, že jsem ho k tomu mnohokrát přátelsky vybízel a upomínal. Je to škoda. S jeho odchodem zmizela studnice vědomostí. Své dílčí poznatky však sděloval ve svých "Zprávách ze Křtin", kde jsou případnými historiky, zajímající mi se o jeho osobu, k dopátrání. Ve svých Acta Speleohistorica o Křtinách v roce 2023 jsem věnoval osobnímu příběhu pana děkana samostatnou kapitolu jako vůbec první historický badatel Křtin, který byl ochoten veřejně promluvit o této jeho opravdu relativně sporné minulosti, v níž vysvětluji pro někoho jeho nejednoznačnou, ale milující a pozitivní povahu, s níž mi umožňoval mimo jiné heroickým způsobem speleologický výzkum podzemí křtinského chrámu a poznání historie tohoto mariánského poutního místa na Moravě. A za to vám pane děkane, za tuto velkorysost, která v mém životě opravdu mnoho znamenala, za sebe i za své společníky speleology ze srdce na tomto místě upřímně děkuji a žehnám a věřím, že již nebudete dělat ony staré chyby, pro něž vás mnozí nepřijali do svého srdce. Já ve vás však vidím stále dobrého pastýře lidských srdcí, duší křtinského kostela a možná i vtělení samotného opata Christofóra Jiřího Matušky, jehož ostatky jsem pod chrámem objevil a již tehdy - v roce 1991 - jsem si uvědomil a povšiml shodných rysů a osudů mezi vámi pane děkane a opatem Matuškou, který rovněž velmi trpěl neporozuměním a byl rovněž ve značné nemilosti u řeholníků svého vlastního kláštera jen proto, že se rozhodl proinvestovat klášterní hotovost do výstavby velkolepé a v pravdě nadčasové křtinské svatyně z pouhé Lásky k Panně Marii Křtinské. Možná tedy - ovšem jen z mého hinduistického hlediska - byl pan děkan Prnka současným vtělením onoho velkého opata Matušky, který žil v 18. století a který si po staletích přišel znovu opravit svůj chrám! Tak jsem to alespoň uzřel ve svých představách a své fantazii. Mám vás tedy pane děkane Prnko ve velké vážnosti a úctě navzdory vašemu dnes již srozumitelnému selhání kdysi za socialismu, které je vám však dnes již dlouho zcela odpuštěno, nejen při svaté zpovědi, k niž jste se jako kněz jistě uchyloval. Takže je vše odpuštěno a zůstávají jen pozitivní následky a stopy po vaší altruistické činnosti ve prospěch křtinského chrámu a lidu ve Křtinách. Taková je má dnešní víra! Pan děkan zemřel v roce 2013 a byl pochován na hřbitově ve Křtinách, blízko Panny Marie Křtinské, Té, kterou upřímně miloval a jako kněz uctíval. Považuji ho za svého dobrého duchovního spojence, dobrodince a mecenáše. Pán Bůh Vám, pane děkane, žehnej tam na věčnosti.

O autorovi tohoto příspěvku:
Autor tohoto příspěvku svámí Gyaneshwarpuri (1968), rodným jménem Marek Šenkyřík, byl od roku 1990 blízký přítel P. Tomáše Prnky až do jeho smrti v roce 2013, v době kdy působil jako speleolog, amatérský archeolog, historik a poustevník u Panny Marie ve Křtinách. V roce 2021 byl vysvěcen za jógového a hinduistického mnicha zvláštní Milostí Jeho svatosti Višvaguru paramhansem svámím Mahéšvaránandou z Indie. V současnosti působí jako poustevník v Moravském krasu.

                                                             Křtinský kněz děkan P. Tomáš Prnka (2009).

Důkaz o členství P. Tomáše Prnky v kalaborující organizaci katolických duchoních "Pacem in terris", objevený Markem Gyaneshwarpurim při jeho studiu archivu Farního úřadu ve Křtinách (2009).

           Razítko Pacem in terris v pozůstalosti po P. Tomáši Prnkovi v archivu Farního úřadu ve Křtinách (2009).

                Autor tohoto příspěvku Svámí Gyaneshwarpuri v tajné skrýší chrámu Panny Marie ve Křtinách (2009).