Vincenc Doležal (1862 - 1936), o posledním poustevníkovi na jeskyni Kostelíku, jak jeho příběh převyprávěl poustevník Marek Gyaneshwarpuri (2005).

Mysticky přebásněno s vlastní autostylizací poustevníkem Gyaneshwarpuri , podle informací životopisce Antonína Hlouška z roku 1971.

"Narodil se v Habrůvce ve střední části Moravského krasu dne 4. září 1862. Již jako malý chlapec ztratil rodiče, a proto živořil v obecní pastoušce pro chudé. Jednou při toulce lesem došel na Krkavčí skálu, která jako bílý štít ční vysoko nad Křtinsko - Josefovským údolím. Nad pohledem, který se před ním rozevřel, se mu zatajil dech. Lesní stráně se před ním táhly do dálky, před sebou bílé skály, na dně údolí šum potoka a šťavnatá louka s kvítím... Údolí mu připadalo důvěrně známé,jakoby tu krajinu už dávno znal... A v tom okamžiku si připadal jako ztracený syn, který po dlouhém odloučení našel v tomto strastiplném světě svůj Domov. To místo, kde bude moci být sám Sebou a žít svobodně. Sestoupil po svahu na dno údolí a ve vápencových skalách objevil otvory vedoucí do temných jeskyní. Jedna z těchto jeskyň se mu obzvláště zalíbila, neboť mu připomínala podzemní kostelík. Byl to malý skalní chrám stvořený přírodou, vysoká podzemní chodba procházející napříč skalou, s velkým podzemním kamenným sálem gotických tvarů, osvětlený skalními okny a komíny. Když tu jeskyni spatřil, poznal, že našel To co hledal. Rozhodl se proto, že se v jeskyni trvale usadí a zůstane v ní natrvalo žít. V kamenném sále Kostelíka si našel malý výklenek, který je dobře chráněný před větrem fučícím jeskyní. Do skalního výklenku si nanosil vrstvu listí a chvojí, a lůžko bylo hotové. Před výklenkem si zřídil malé ohniště, a když večer oheň prozářil podzemní sál, cítil se najednou neskonale šťastným, naprosto svobodným, na nikom nezávislým, poustevníkem s lehkým srdcem. Tak začal jeho poustevnický život v jeskyni Kostelíku. Přes den se toulal po okolních lesích, kde ho lidé potkávali v ošumtělém odělu, s pytlem na zádech a se silnou holí v rukách. Tak vandroval po lesích v okolí Habrůvky, Josefova a Křtin a do vesnice přicházel jen když si potřeboval něco nakoupit. Tehdy rozbalil svůj flašinet a lidé mu za trochu hudby rádi dali něco najíst. On sám nikdy nelovil zvěř, nežebral, ani nekradl, nikoho neobtěžoval a žádnému nepřekážel. Lidé si na jeho podivuhodnou existenci zvykli a měli ho rádi. Hajní se samozřejmě brzy dozvěděli, že mají ve svém revíru poustevníka, ale čistota jeho úmyslů je odzbrojila, a tak i oni zakrátko o něm mluvili s úctou jako p "lesním a skalním muži". Poustevník z Kostelíka jakoby svojí existencí rozechvíval jakési jemné volání, které se ozývá v každém lidském srdci a vábí ho pryč od zmatků civilizace, zpět do Ticha lesů a přírody. A tak nakonec sami hajní drželi nad poustevníkem ochrannou ruku a dokonce i ředitel polesí ho často obdaroval penězi a přicházel za ním na rady. Je pravda, že se našli lidé, kteří poustevníka z Kostelíka považovali za obyčejného tuláka, lenocha, žebráka či blázna... to proto, že se svým přírodním životem a odíváním značně odlišoval od každého z nich - nepochopili pravé motivy jeho života v lesích a osamění. Byl velkým dítětem přírody. Moc nemluvil, býval rád sám a nechtěl aby ho v Kostelíku navštěvovali zvědavci. Žil prostým životem, někdy měl žalůdek plný, jindy poloprázdný, ale nestěžoval si. Krása poustevnického života si ho podmanila a na jídlo neměl téměř ani pomyšlení. Svůj jeskynní výklenek v Kostelíku by nevyměnil ani za nejluxusnější dům na zemi. Hůř na tom býval v zimě, když napadl snih a promrzlou jeskyní se začal prohánět ledový vítr... Tehdy se stěhoval do nedaleké jeskyně Jáchymky na protější svah údolí, která je přece jen více sevřená skálou, a proto v ní bývá v zimě o něco tepleji. Celá desetiletí tak žil "lesní a skalní muž" v Kostelíku s pocitem naprosté svobody. Tak plynula dlouhá desetileté, ale i život Vincka Doležala, povoláním almužníka a poustevníka v jeskyni Kostelík se jako u každého člověka pomalu naplňoval. V roce 1936, ve věku 74 let, zubožený, ale se svobodným srdcem, přečkal svou poslední zimu, když tu mu jednoho dne lesy nad Křtinským údolím zašuměly svůj poslední chorál. Zemřel dne 7. března 1936 a byl pochován na hřbitově ve křtinách. Jak přirozeně žil, tak přirozeně odešel. A na příběh tohoto muže navazuji. Poustevník Marek, 28. 5.2005."